Respekt: Vyvlastnění nádraží Vyšehrad: V zahraničí se takové kauzy snaží řešit včas

Andrea Procházková: Vyvlastnění nádraží Vyšehrad: V zahraničí se takové kauzy snaží řešit včas, 28. 1. 2020, respekt.cz

S právníkem Petrem Svobodou nejen o podmínkách vyvlastnění a požadované ceně.

Významná pražská secesní památka, nádraží Vyšehrad, už skoro třicet let chátrá. Před dvanácti lety jej koupila firma s neznámými vlastníky, podle informací České televize nejspíše ze spekulativních důvodů. Ministerstvo kultury nádraží Vyšehrad v roce 2000 prohlásilo za kulturní památku, ale ani tento status ho před chátráním neochránil. Mise UNESCO, která v Česku kontrolovala řadu památek, proto přišla s radikálním řešením – vyvlastněním stávajícího soukromého majitele bývalého nádraží. Ministr kultury Lubomír Zaorálek (ČSSD) však podle ČT varuje, že vyvlastnění by vytvořilo precedens, a rovněž podle generální ředitelky Národního památkového ústavu Naděždy Goryczkové je vyvlastnění tím nejzazším řešením. “Je to výjimečný krok, Ale ne zase tak mimořádně výjimečný, aby se ho veřejná správa v odůvodněných případech zdráhala využít,” říká k tomu advokát a expert na správní právo z Právnické fakulty Univerzity Karlovy Petr Svoboda.

UNESCO doporučilo České republice, aby nádraží vyvlastnila. Je to možné řešení situace, kdy budova už třicet let vinou vlastníka chátrá?

Ano, je to možné. Vyvlastnění v tomto případě umožňuje zákon o státní památkové péči. Ten stanoví v § 15 odst. 3 zvláštní vyvlastňovací účel či důvod, který spočívá v tom, že vlastník nemovité kulturní památky „zanedbává trvale své povinnosti“ – tzn. zejména povinnosti o ni pečovat a udržovat ji v dobrém stavu – a současně „tím ohrožuje její zachování“. Z hlediska logiky zákona se však předpokládá ještě tzv. subsidiarita, tedy že orgán památkové péče se předtím v rámci možností pokusil využít mírnější opatření podle § 10 zákona o státní památkové péči. Že předtím rozhodl o nařízení nezbytných opatření, tedy oprav chátrající památky, ale vlastník je neprovedl. Vyvlastnění se tedy chápe jako poslední a krajní řešení, když předtím dostupná mírnější řešení směřující k opravě selhala, popřípadě nebyla možná.

Jaké podmínky jsou pro vyvlastnění potřeba splnit?

Kromě naplnění samotného vyvlastňovacího účelu, jak jsem ho už charakterizoval, jsou klíčové dvě podmínky, a to prokázání převažujícího veřejného zájmu na vyvlastnění a nemožnost dosažení dohody s vlastníkem. Tedy že vlastník ve lhůtě 90 dnů nepřijal nabídku na uzavření kupní smlouvy s navrženou kupní cenu stanovenou na základě znaleckého posudku.

Budova patří firmě Rail City Vyšehrad s.r.o., která chce za ni 135 milionů korun. Znalecký posudek hlavního města Prahy, které by muselo žádost podávat, říká, že má cenu kolem 65 milionů – a že oněch 135 milionů je z pohledu veřejného práva neodůvodnitelná cena. Lze nádraží vyvlastnit i za takové situace, kdy to vypadá, že na straně vlastníka je vůle se dohodnout, nicméně za cenu, která je pro magistrát nereálná?

Cena je vždy kritickým prvkem dohody. Podle zákona o vyvlastnění se určuje na základě znaleckého posudku jako cena v místě a čase obvyklá. Budova nádraží Vyšehrad je v daném místě výjimečná, ne-li unikátní, a není snadné ji cenově srovnat s jinou podobnou budovou – určení ceny tak nebude exaktní a bude zatíženo hodnotícími úvahami. Ty ale musí být objektivní, rozumné a přiměřené. V praxi se někdy znalecké určování ceny podobá magii a mezi znalci může být ve výsledné ceně docela „pěkný“ rozptyl. Každopádně ale cena 135 milionů působí neuvěřitelně. Pokud by k dohodě mezi vlastníkem a navrhujícím úřadem nedošlo, náhradu stanoví vyvlastňovací úřad podle posudku znalce, kterého přednostně vybírá vyvlastňovaný, tedy vlastník budovy. To stanoví platná zákonná úprava, která ho tím chrání.

Je to tedy ve výsledku spíše politické rozhodnutí?

Do určité míry ano. Především proto, že zákon dává veřejné správě – tedy orgánu státní památkové péče – uvážení k tomu, aby se rozhodla, zda vůbec k vyvlastnění přistoupí. Zda navrhne vlastníkovi odkup, eventuálně poté podá návrh na vyvlastnění a zahájí vyvlastňovací řízení. Anebo zda zvolí jiné prostředky; popřípadě neudělá nic a nechá památku zchátrat.

Jak výjimečný krok vyvlastnění kulturní památky je?

Zákon výslovně stanoví, že se kulturní památka může vyvlastnit „výjimečně“. Je to tedy výjimečný krok, Ale ne zase tak mimořádně, aby se ho veřejná správa v odůvodněných případech zdráhala využít.

A proč k vyvlastnění od roku 1990 v Česku nedošlo? Proč se nepoužívá častěji?

Současný liberální stát i společnost se ostýchají využívat vyvlastnění, neboť to lidem stále silně připomíná brutální zásahy komunistického státu do vlastnictví.

Jsou známé precedenty ze zahraničí zabývající se kulturními památkami?

Nevybavuji si konkrétní kauzy. Každopádně jsou to raritní případy, v řádu jednotek za desetiletí. Úřady ale obvykle nenechají věci dospět do tak katastrofálního stavu, v jakém se nyní nachází nádraží Vyšehrad, a snaží se situaci řešit mírnějšími prostředky ještě v době, kdy to má smysl, například příspěvkem a nařízením oprav.

Bylo by tedy podle vašeho odborného názoru za této situace na místě nádraží Vyšehrad vyvlastnit, nebo vidíte jiné řešení?

Nevím, jestli orgán státní památkové péče v případě budovy vyšehradského nádraží využil ony mírnější subsidiární prostředky a již dříve nařídil vlastníkovi nezbytné opravy. Pokud ano, ale vlastník je neprovedl, pak se podle všeho zdá, že podmínky pro vyvlastnění by zde měly být splněny. Praxe úřadů je nicméně bohužel u nás leckdy taková, že dlouhou dobu nedělají nic a nechávají situaci „vyhnít“. Tak uvidíme.